Mezičas

Doba ničeho, šedá zóna, staré skončilo a nové ještě nezačalo. Březen. Zima už vlastně není, ale jaro zatím také ne. To vše znásobené současnou situací. Jde o vynucený klid nebo tak rychlou změnu, že si ji ani nestíháme uvědomit? Jste také v mezičase? Jak se na něj díváte?

Nejen podle Williama Bridgese, ovšem jeho kniha Na prahu změn – zóny přechodových rituálů to pro mě popsala zcela srozumitelně – se proces změn skládá ze tří částí. Konce starého, začátku nového a šedé zóny mezi nimi. Možná se většina lidí domnívá, a stejně jsem to prožívala já, že svižný přesun mezi starým a novým svědčí o pružnosti myšlení, rozhodnosti a odvaze. Dost možná to není daleko od pravdy, protože jedince, kteří nechtějí změnit svou nevyhovující situaci, vnímáme buď jako poněkud nepochopitelné svaté (to když jsou se svou situací smířeni a vidí v ní vyšší smysl) nebo jako slabochy. Zcela záměrně nepíšu opustit nevyhovující situaci, protože opuštění není jediná možnost, ke změně může dojít i při formálním zachování statutu quo.

girl-2573111_640

Při změnách jsme tedy zachyceni v šedé zóně. Můžeme to snadno pozorovat u procesů, do kterých nemůžeme zas tak moc zasahovat. Žena, která čeká dítě, nebo žák přijatý na střední školu, jsou právě v tomto mezičase. Oba vědí, že jejich předchozí životní období je ukončené a ani u jednoho ještě nové období nezačalo. Pro ženu zkušenost otěhotnění vždy představuje změnu, bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne, zda se dítě narodí nebo ne. I žák musí vyčkat, než se překulí několik měsíců, než může poprvé vyzkoušet, jaké to je vykročit na cestu, pro kterou se rozhodl. Trochu složitější je situace u rozcházejících se párů, protože tam lze mezičas potlačit nebo odložit novým vztahem. Protože však každá změna obsahuje trojici konec – mezičas – začátek, vynecháním mezičasu zůstává zkušenost neuzavřena a nedokončena.

Důležitost mezičasu si často neuvědomujeme, zejména když následuje po změnách, které vnímáme jako negativní. Těšit se na miminko a chystat výbavičku je většinou snesitelnější, než když jedinou odpovědí na otázku „Proboha, co teď budu dělat?“ je ticho. Máme pocit, že náš život je v jednom chaosu, že se neumíme rozhodnout, že bychom měli ve svém věku obstát podstatně lépe, než zůstat viset ve vzduchoprázdnu. Měli bychom něco DĚLAT, ale vlastně nedokážeme udělat nic víc, než hodiny prosedět s pohledem upřeným do mraků, do hrnku s kávou nebo na prasklinu na zdi. Naši bližní nemají většinou zvědomělou zkušenost s procesem změny a mohou nám nechtěně k našim vlastním pocitům dost naložit. Všechny rady typu: „Moc to rozebíráš. Tak jdi něco dělat. Už zas jen tak sedíš?“ Jenže co jiného dělat než střídavě připouštět myšlenky související se změnou a období odpočinku, kdy se přetížený mozek vypne a oči se dívají, aniž cokoli vidí?

Je možné tento mezičas ocenit? Nebo nezbývá, než ho nějak přežít a doufat, že rychle pomine a my se zas vrátíme k normálu? Za sebe mohu říct, že když se vlny uklidní a voda vyčeří, nastává období nekonečného potenciálu. Jsme v situaci, která je nabitá nekonečným množstvím možností a tedy i energie! William Bridges píše, že se dotýkáme samotné podstaty života. Nemáme ještě přesný cíl, ještě jsme si z té nekonečné škály možností nevybrali tu jednu jedinou, kterou se bude naše cesta dál ubírat. Jsme v jakýchsi „energetických lázních“ své duše. V tomto odstavci opakovaně používám slovo „nekonečný“. Nekonečný, nezacílený, bez formy a proto všudypřítomný – v mezičase se dotýkáme svého božství. Nakonec se období mezičasu přirozeně ukončí a my si vybereme jednu možnost, jednu cestu, po které zas nějakou dobu půjdeme.

leaf-4631370_640

Jisté je, že na mezičas potřebujeme klid. Být sami, v tichu. Z mé osobní zkušenosti vyplývá, že není nutné mezidobí prosedět v meditační pozici, klíčově důležitá je samota. Nebojte se jít sami na procházku krajinou, domluvte se s rodinou, že teď nutně potřebujete být sami, i kdyby to mělo být jen na pár hodin večer, když děti usnou a partner se dívá na film. Radujte se, když se v noci probudíte a nemůžete hodinku nebo dvě usnout. Toto je čas jen pro vás! Trvalo mi, než mi to došlo, ale od té doby kdykoli se v noci probudím, vím, že moje duše potřebuje nějaký ten extra čas navíc. Když se pro to nerozčilujete, nejste druhý den nevyspalí. Když se zaplácnete prášky na spaní, přicházíte o jedinečnou příležitost, jak být nerušeně sami se sebou. Objevila jsem také, jaký meditační potenciál mají ruční práce. Opakování oček ať u háčkování nebo pletení má velmi podobný vliv jako opakování manter.

V březnu/dubnu a říjnu/listopadu se přirozeně nacházíme v šedé zóně mezičasu. Na zahradě ještě nebo už není co dělat, lyžovat se zpravidla ještě nebo už nedá a v lockdownu máme omezené možnosti společenské zábavy. Přijměme tedy toto období jako duševní lázně a vnímejme ještě neprojevený nekonečný potenciál možností. Co u toho cítíte? Není třeba se bát, období „vynuceného“ klidu jednou přirozeně pomine a my zas budeme stát pevně na nohách, svěží a s čerstvou životní vizí.

Přeji vám radost v srdci.

katka-podpis

Máte-li zájem pokračovat ve čtení a zjistit, co přesně k tomuto tématu píše William Bridges, jde o tuto knihu:

william bridges